JÁ A MOJE PORUCHA PŘIJMU POTRAVY




Dnešní článek bude asi ten nejosobnější, který jsem zatím napsala. Vůbec nevím, jaké na něj budou reakce (pokud teda vůbec nějaké budou:D), protože chápu, když se někdo nerad baví o svých soukromých problémech. Každopádně si ale myslím, že tenhle článek může být přínosný nejen pro lidi, kteří se nějakou z poruch příjmu potravy prošli nebo prochází, ale i pro ostatní, kteří absolutně netuší, co všechno tenhle problém obnáší.

Ačkoliv to hlavní propuknutí té svojí poruchy přijmu potravy a to mentální anorexie považuju za konec dubna minulého roku, úplný začátek říct nemůžu. Podle mě se to ve mně kupilo hodně dlouho a to klidně i několik let. V podstatě bych to mohla přirovnat puzzlím. Každá myšlenka je jako jeden dílek z mnoha, které mají dohromady složit jeden velký krásný obrázek. Já si třeba pod tím obrázkem představuju zdravé sebevědomí, sebelásku a vnitřní mír. Každopádně asi všichni víme, jak dlouho se něco takového skládá, obzvlášť pokud jsou dílky malé a je jich strašně moc, takže to chce velkou dávku trpělivosti. Jenomže já tu trpělivost asi nějak ztratila a místo toho, abych pracně (ale poctivě) hledala a zkoušela každý dílek, brala jsem je jak mě napadlo a násilně je tlačila k sobě a to i v případě, že k sobě absolutně nepatřily. A tak místo původního hezkého obrázku vzniklo od základů něco naprosto odlišného a myslím si, že by by asi všem hned došlo, že takhle ten výsledek vypadat nemá.

O "zdravý životní styl" jsem se už nějakou dobu zajímala, ale nikdy jsem si kalorie ani makra nepočítala. Bavilo mě už jen ta myšlenka, že dělám svému tělu dobře. Jedla jsem vyváženě, neměla chutě, ale zároveň mi bylo úplně jedno, když byly k večeři knedlíky s omáčkou. Zaprvé to bylo jednou za čas a za druhé jsem byla obří milovník jídla všeho druhu a nějaký výčitky z jídla jsem vlastně ani pořádně nechápala. Navíc od malička sportuju a díky svalům, které jsem v mém tělu měla, jsem všechno spálila raz dva. Po pravdě, když jsem začala hubnout, tak už tehdy jsem měla v těle hraniční procento tuku a mojí váhu tvořily hlavně svaly. Ale i když je právě tohle cíl většiny lidí, já jsem se prostě necítila dobře a viděla jsem se spíš mohutně než svalnatě. K mé výšce to sice nadváha ještě nebyla, ale v přítomnosti ostatních jsem se cítila jak slon. A jelikož jsem měla za pár měsíců nastoupit na novou školu, chtěla jsem s tím do té doby něco udělat - znáte to, nová škola, noví lidé, nový život a podobný bláboly.


Já už do toho ale nešla s úplně rozumným uvažováním. Bála jsem se, že pro ostatní lidi kolem mě je moje postava prioritní a pokud nebudu hubená, v novém kolektivu mě prostě nepřijmou - což je samozřejmě blbost, protože jen povrchní hlupáci soudí podle vzhledu. Začala jsem omezovat porce a co neprošlo přes váhu rozhodně nemohlo skončit v mé puse. Přestala jsem věřit v to, že i při hubnutí by se měl člověk dosyta najíst. Nechci tady vypisovat všechno, ale zkráceně řečeno se celý tenhle okruh stal mým smyslem života.

Díky podvýživě se navíc ještě prohloubilo moje negativní myšlení. Třeba do školy jsem už chodila fakt nerada - tohle sice začalo už mnohem dřív, ale teď to začalo být až k nevydržení. Když už jsem se s někým bavila, musely ze mě vyzařovat tak negativní energie až se divím, že se vůbec někdo z nich bavil se mnou. Jestli si tohle náhodou čte někdo z mojí bývalý třídy - problém nebyl ve vás, ale ve mně, tak si to prosím neberte osobně.
Po každý, když jsem přišla domů, tak jsem většinou skončila na gauči a ve všem jsem se utápěla. Pokud jsem zrovna nepřemýšlela nad jídlem, měla jsem tak hrozný myšlenky o tom, jak mě nic nebaví a nic nechci, až jsem z toho většinou byla totálně v háji. Byla jsem na ostatní nepříjemná, protože jsem neměla z čeho brát energii a všechno mě hned rozčílilo. Díky tomu se mi aspoň potvrdilo to, jak důležité jídlo je.

Všechno se to ale začalo řešit na rodinný dovolený, kterou jsme měli dost sportovně založenou. Normální člověk by si řekl, že když má někdo tak velký výdej, k jídlu si může pěkně dopřát, jenže to je přesně něco, co člověk s anorexií nedokáže. Přišlo mi totálně na hlavu, abych si ten výdej zkazila nějakým víc kalorickým jídlem a já tak "hubla míň a nebo při nejhorším přibrala". Takže když mě po 60km jízdě na kole rozbrečel k obědu řízek s hranolkami, všem tak nějak došlo, že je tady něco hodně hodně špatně.

Nejdřív jsme navštívili centrum Anabell, které se zabývá poruchami přijmu potravy. Tady je ale důležité si uvědomit jednu věc - pokud s tím vy sami nechcete nic udělat, nikdo jiný vás z toho nedostane. Takže ten zlomový bod, kdy jsem něco změnit už opravdu musela přišel, když nám v Motole řekli, že moje podváha už je tak krizová, že je to na lůžkový oddělení. Ha
btw kdo neví, co lůžkový znamená - jste tam zavření do tý doby, než prostě nepřiberete.

Jelikož jsem měla přibližnou představu, jak strašný to tam je a naprosto by mě drtilo, kdybych měla tak omezený styk s rodinou, která pro mě byla (a pořád je) tou největší oporou, dost jsem se tam sesypala a podle mě bylo fakt vidět, že nikam jít nehodlám. Tohle byla asi ta největší scéna, kterou jsem kdy někde udělala a to beze srandy. Každopádně nakonec to dopadlo "jen" na domácí péči, za což jsem neuvěřitelně vděčná a tak jsem od října 2016 doma s individuálem. Ale na druhou stranu si myslím, že pokud bych tam měla jít, tak bych tam šla. Náhody prostě nejsou.

Takže tady přišel ten okamžik, kdy jsem musela celou skládanku rozložit zpátky na jednotlivé dílky a začít od znova. Ze začátku se mi to dělalo hodně těžko, protože přeci jen, když se vám konečně podaří doskládat puzzle, nechcete ty hodiny práce hned zničit. Jenomže když nakonec vidíte, že ty dílky můžou pasovat i jinak a mnohem líp, tak vám dojde, že je to takhle lepší. Navíc, žádné začátky nebyly lehké, ale jak se do toho postupně dostanete, najdete si způsob hledání dílků a ke konci vám to jde skoro samo. A přesně tak to bylo i v reálu - postupně jsem si našla způsoby, jak se postupně tohohle hnusu zbavit a teď můžu říct, že se mi fakt daří. Nechci tímhle říkat, že jsem z toho momentálně 100% venku a tohle celý je už dávná minulost, protože to takhle není. Ale věřím, že ta nejsilnější bouřka už přešla a teď to už bude jen a jen lepší.


A jinak pokud si tohle čte někdo, kdo má s anorexií nebo s jakoukoliv jinou poruchou příjmu potravy problémy, tak bych vám chtěla vzkázat jedno. Jde nad tím vyhrát. Jde žít zase normální život. Jde si zase jídlo užívat. Jde zase cítit radost ze života. Ale aby se tak mohlo stát, vyžaduje to v našem myšlení obří změnu, kterou můžeme udělat jen my sami - takže ano, dokonce i jde ovládat svoje myšlenky. V každém z nás je zakořeněná obří síla, které ale musíme dát svolení a prostor, musíme to změnu chtít. Tímhle vůbec nechci říkat, že je lehké opustit svoje zajeté koleje a pravdy, protože to určitě vyžaduje čas. Ale čím dřív začneme, tím dřív se nám začne žít dobře. Všichni si to zasloužíme.
Všem vám přeju, abyste to odhodlání v sobě probudili a udrželi si ho. Jste krásné bytosti s úžasnou duší, které se jen potřebují něčemu naučit. A já pevně věřím, že dokážete všechno, co budete chtít.

Mějte se krásně a hlavně - MĚJTE SE RÁDI!
LUCA

2 komentáře:

  1. Lucinko ...
    kéžbych už tenkrát věděla, co tě trápí :( ... každopádně! Jsem moc ráda, že jsi zabojovala a vrátila se zpět mezi nás♥ Ve mě máš oporu vždy a VŽDY se můžeš ozvat a popovídat si o tom, či o něčem jiném! ♥
    Jsi velká bojovnice a já věřím, že zvládneš vše, co si umaneš ;)
    Mám tě ráda kočko ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Beruško, máš můj hluboký obdiv za sílu a odhodlání porvat se s tímhle démonem !!! Věřím že tenhle boj máš už pevně pod kontrolou a že tahle životní zkušenost posílí Tvou jedinečnost !!! A také věřím, že Tvůj příklad pádu na dno a znovuzrození pomůže mnoha jiným nešťastným duším, které se nechají strhnout povrchností této doby, která bohužel těmto démonům nahrává :-( . Drž se holčičko a bojuj o své sny, touhy, štěstí a hlavně svůj život ... jsi skvělá a nádherná slečna a to zvenčí i zevnitř ;-) ! Přeju ti z celého ❤ hodně štěstí 🍀

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář! ♥

INSTAGRAM FEED

@lucaastirskaa